Moje stranky o kaprarine

Články

Slovensko - země gigantů

Čeští rybáři jsou v základě dvojího ražení. Ti první mají svůj oblíbený revír či dokonce své milované místečko, na kterém stráví naprostou většinu času věnovaného rybařině. Ti druzí rádi poznávají nové vody, ať už v nedalekém okolí, nebo na druhém konci republiky či dokonce v zahraničí. Osobně patřím spíš k té druhé skupině, proto jsem se v posledních letech za kapry vydal také do Rumunska, Francie, Maďarska, Polska a dalších zemí Evropy. To jsem ještě netušil, jaký poklad se skrývá nedaleko za našimi hranicemi...
autor:MiK
datum:1.2.2007 10:52:03
Slovensko - země gigantů





Čeští rybáři jsou v základě dvojího ražení. Ti první mají svůj oblíbený revír či dokonce své milované místečko, na kterém stráví naprostou většinu času věnovaného rybařině. Ti druzí rádi poznávají nové vody, ať už v nedalekém okolí, nebo na druhém konci republiky či dokonce v zahraničí. Osobně patřím spíš k té druhé skupině, proto jsem se v posledních letech za kapry vydal také do Rumunska, Francie, Maďarska, Polska a dalších zemí Evropy. To jsem ještě netušil, jaký poklad se skrývá nedaleko za našimi hranicemi...
Na Slovensku jsem poprvé chytal někdy před pěti šesti lety. Na břehu malebné pískovny v oblasti zvané Zahorie jsem trávil rodinou dovolenou. Krásné prostředí, křišťálová voda, bivakování povoleno, co víc si rybář může přát. Dokonce i manželka, která se mnou na ryby odmítá jezdit, s tím že nikde v křoví spát nebude, tenkrát neřekla ani popel. Co se týče ryb, bylo to tak půl na půl. Tři dny jsem čekal na záběr, který pak přišel v nejméně vhodnou chvíli. Každý den jsem totiž poctivě dodržoval řád, takže jsem chytal do půlnoci a o půl čtvrté zase stával, aby pruty byly ve čtyři ve vodě. Mezi tím jsem se moc nevyspal, protože se nám lehátko nevešlo do auta, a tak jsem polehával na tvrdé zemi. Třetí den na mě krátce po setmění přišla krize a usnul jsem jako špalek. Vzbudil mě až pronikavý zvuk hlásiče, který věstil vytoužený záběr. Jenže jak jsem po několika dnech konečně usnul, byl jsem po probuzení v takovém stavu, jako když do vás nalejou litr kořalky na ex. A ještě ke všemu se mi zcela odkrvila pravá noha, která při spánku zůstala trčet na batohu. No, co vám budu vyprávět. Obvykle jsem u prutů během zlomku vteřiny, tentokrát mně to trvalo zhruba půl minuty, navíc pokud mě někdo sledoval, musel si myslet, že jde o paraolympiádu. Nakonec jsem se přeci jen k prutu dostal a zasekl. Ryba tam ještě byla a podle silného tahu rozhodně ne malá. Byl jsem si jist, že tam mám místního starousedlíka, o kterých mi vyprávěli zdejší znalci. Ještě chvíli jsem držel prut v neuvěřitelném oblouku, pak už jsem jen cítil, jak vlasec drhne o překážky. Během mžiku bylo po představení. Stál jsem bez hnutí ještě asi minutu a nechápavě koukal na utrženou šňůru. Pak jsem se podíval na hodinky. Bylo půl dvanácté. Říkal jsem si, že tento prut už tam házet nebudu, ale že druhý nechám do půlnoci. Sedl jsem si před něj v očekávání dalšího záběru. Během chvíle jsem však znovu usnul. Vzbudilo mě až poklepání na rameno a stříbrná placka před očima. Bylo tři čtvrtě na jednu. Porybní sice byli velmi slušní a snad mi i věřili, že jsem v zakázané době nechytal úmyslně, čemuž nasvědčoval jeden sbalený prut, ale přesto se moje povolenka stěhovala k nim...
Na Slovensko jsem od té doby nezanevřel, ale mé cesty za rybami prostě vedly jinam. Až vloni jsem se tam opět vrátil. Určitě k tomu přispělo i to, že na slovenských vodách se poslední roky 3 měsíce (červenec až září) může chytat nonstop, od letošního roku by k tomu měl přibýt i červen. Dokonce ještě v říjnu chytají až do půlnoci. Zdá se až neuvěřitelné, že nic podobného nejde u nás. Ale zpět k rybám. Má první loňská „slovenská“ cesta vedla na Liptovskou Maru, kde se konal sedmidenní Kaprařský maratón. Nejel jsem tam kvůli nějaké závodnické horečce, spíš mě lákala představa, že místo kde budu chytat si mohu sám vybrat kdekoli na celé přehradě, tj. že nemusím spoléhat na ošidný los. Bral jsem to tedy jako klasickou týdenní výpravu za rybami, v jejíž rámci se zúčastním těchto závodů.
O Liptovské Maře jsem do té doby moc nevěděl. Snad jen to, že je to poměrně studená voda, což ovlivňuje i růst kaprů. Podle informací, které jsem sehnal, se ti opravdu velcí chytají jen výjimečně, většina ryb má do deseti kilo. Navíc prý moc nechtějí brát na boilie, většina z nich se uloví na kukuřici. No, nebyly to dvakrát růžové vyhlídky, zvlášť když jsem se krátce před závody dočítal na internetu, že nejlepší místa už jsou rozebrána a ti co přijedou na poslední chvíli už jsou bez šancí. Přesto jsme s kolegou neztratili víru a vydali se směrem k Maře. Už ranní pohled na přehradu zastínil všechny negativní informace, které se na nás do té doby valily. Nic krásnějšího jsem už léta neviděl. Stříbrná vodní plocha zasazená do lesů, dokola obklopená vysokými kopci, které dávaly tušit, že už jsme na okraji Tater. Jedním slovem pohádka. Většina rybářsky zajímavých míst sice opravdu byla obsazená, ale stále zbývalo spousty volného místa. Po celodenní objížďce a mapování přehrady jsme se nakonec usadili a rozhodčím nahlásili svoji pozici. Bylo za pět minut dvanáct, neboť následující den začaly závody.
Neměl jsem tušení, co mohu od ryb očekávat. Ale úlovky těsně před závody, kdy se vytáhlo i pár ryb okolo patnácti kilo, dávaly tušit, že by to mohlo být zajímavé. Dal jsem si za cíl chytit alespoň jednu slušnější rybu, o něčem víc jsem neuvažoval. Úvodní noc naznačila, že to nebude nesplnitelné. Hned první záběr mi přinesl dramatické zdolávání. Byl jsem si jistý, že tam mám obrovskou rybu, ta ovšem ze souboje vyšla vítězně. Přesto se mi k ránu podařilo ulovit menšího 11kg kapra, který mě velmi potěšil. Následující den se ovšem začaly dít divy. Nejprve kolega Karel ulovil 16,5kg kapra, poté jen o něco málo menšího. Ještě když měl pruty na břehu a probíhalo focení a natáčení, měl jsem dva záběry já, oba od kaprů přes deset kilo. Zdálo se mi to až neuvěřitelné. Vůbec jsem nevnímal, že stoupáme pořadím nahoru, spíš mě šokovalo, kolik a jak velké ryby jsme nachytali.
Nádherný zážitek pokračoval i v dalších dnech. Sice jsem ještě o jednoho kapra, kterého jsem odhadoval přes dvacet kilo přišel, ale i tak jsme ulovili spoustu ryb okolo 15kg! Dvě „patnáctky“ jsem chytil dokonce v rozmezí necelých dvaceti minut. Ke konci závodů už jsme byli totálně vyčerpaní, nevyspalí, unavení, ale nesmírně šťastní. Z výsledků jsme měli nefalšovanou radost. Nešlo ani o to, že jsme skončili druzí, ale 30 ulovených kaprů s celkovou váhou 313,85kg bylo víc než famózní. Nepamatuji, že bych někdy ulovil tolik kaprů a přitom si udržel průměr přes 10kg. A co víc, nádherných ryb. Liptovští kapři byli opravdu překrásní.
Zanedlouho jsem se na Slovensko vrátil znovu. Opět to bylo na závody, tentokrát na Zemplínskou Šíravu. Tam už se stanoviště losovalo a dopadlo to tak, jak jsem se obával. Vylosovali jsme si místo přesně uprostřed startovního pole, takže jsme byli obklíčení jak partyzáni. Tomu odpovídaly i úlovky. Kapři navíc téměř vůbec nebrali. Naštěstí naši parťáci v čele s Rafanem, jak přezdíváme Aleše Moce, si vylosovali krajní místo, kde se jim dařilo o poznání lépe. Každý den ulovili jednoho až dva kapry a celé závody suverénně vyhráli. Stínem tohoto klání bylo utonutí polského závodníka, který podcenil sílu zdejšího větru a hlavně vln, které převrátily jeho člun. Záchrana k němu sice vyjela téměř okamžitě, ale než k němu dojeli, zmizel pod hladinou. Tím skončily i celé závody. Kluci pak udělali velké lidské gesto, když část svojí výhry věnovali rodině utonulého rybáře.
Třetí zastávka na Slovensko byla spíše poznávací. Chtěl jsem poznat některé revíry v okolí Dunaje, Moravy a Váhu, a tak jsem se dohodl se slovenským kamarádem, který mě ukázal spoustu zdejších krásných vod. Shodou okolností, jednu z nich, kterou jsem si vytipoval, si vyhlédli i Rafan s Alešem Vondrlíkem. Původně jsem měl jet chytat s nimi, ale nakonec se mi nedostávalo času a tak kluci vyrazili sami. Jak se brzy ukázalo, měl jsem čeho litovat. Za pár dní se jim podařilo ulovit kapry 19, 19,5 a především nádherného 24kg šupináče. Netřeba zdůrazňovat, že si připadali jako v sedmém nebi.
Co říci závěrem. Během jedné sezóny jsem pochopil, že k ulovení gigantů není potřeba cestovat do daleké Francie či Rumunska, ani do sice poměrně blízkého Maďarska, kde se však nedomluvíte ani s kozou na ledě. Stačí se podívat na krásné vody k našim nejbližším sousedům. Pokud k tomu přihodíte to, že tři nebo dokonce teď čtyři měsíce můžete chytat nonstop, s bivakováním nejsou žádné potíže, stejně tak s označením loviště bójkou, dá se říct, že český rybář sužovaný veškerými zákazy tu nachází ráj.
prevzato z www.mikbaits.cz
Žádné komentáře