Moje stranky o kaprarine

Články

Zlatí kapři ze stříbrné Mary

Poohlédnu-li se několik měsíců zpátky, vybavím si malebnou pražskou hospůdku, akci pořádanou kluky z Kapří pohody a jeden z bodů programu, který se zabýval Kaprařským Maratónem na Liptovské Maře. Musím se přiznat, že můj prvotní náhled na tyto závody byl negativní. Už ani nevím, co ve mě zlomilo rozhodnutí se jich zúčastnit.
autor:MiK
datum:13.12.2006 14:21:35
Zlatí kapři ze stříbrné Mary








Poohlédnu-li se několik měsíců zpátky, vybavím si malebnou pražskou hospůdku, akci pořádanou kluky z Kapří pohody a jeden z bodů programu, který se zabýval Kaprařským Maratónem na Liptovské Maře. Musím se přiznat, že můj prvotní náhled na tyto závody byl negativní. Už ani nevím, co ve mě zlomilo rozhodnutí se jich zúčastnit. Možná to bylo těch pár piv, které jsem měl v sobě, možná spíš skutečnost, že se mi zamlouvala myšlenka volného výběru místa, bez ošidného losování.
Na Kaprařský Maratón jsem od té doby prakticky zapomněl. Až pár dní před začátkem mi bouřlivá diskuze na internetu připomněla, že se kvapem blíží. Míhalo se to tam názory, že závody už jsou vlastně rozhodnuté, protože nejlepší místa jsou dávno obsazena. Navíc to tam prý mají tito rybáři natolik zakrmené a všechny ryby stáhnuté, že všichni, kteří přijedou na poslední chvíli, jsou prakticky bez šancí na dobrý výsledek. No, dvakrát povzbudivé to nebylo, ale osobně mám raději takovéto výzvy, kdy o úspěch musíte tvrdě bojovat, než když vám to samo spadne do klína. A tak jsem si s tím moc nelámal hlavu. Začal jsem sledovat předpověď počasí a směru větru na Maře, abychom měli k čemu přihlédnout při výběru stanoviště. S parťákem Karlem jsme ještě narychlo sehnali řepku a vyrobili boilie. Na další přípravy už nebyl čas, protože závody začínaly za dva dny a my si chtěli alespoň jeden nechat na prohlídku revíru.
Naházeli jsme věci do auta a vyrazili směr Liptovská Mara. K ní jsme přijížděli až pozdě v noci, a tak jsem raději zavolal kamarádovi, abychom zbytečně nebloudili. Lubo už nás čekal s vychlazeným pivem, já jsem zase přivezl uzené koleno, takže přivítání na Maře bylo jak se patří. Ráno jsme začali obhlížet revír. Nejprve v okolí Lubova místa, což bylo někde poblíž obce Hliníky. Na první pohled to vypadalo nadějně, protože sem už několik dní vál silný vítr, který kalil příbřežní zóny. Moc volných míst tam sice nebylo, ale při troše dobré vůle by se sem tam nějaké našlo. Velmi se nám zamlouvala jedna špička. Byla sice už obsazená, ale podle rozhraní zkalené a čisté vody bylo patrné, že se táhne daleko do vody a že bychom se na ni při vyvážení nějakých na 200 až 250m mohli taky dostat. Pro jistotu jsme vzali pruty, bivak a obsadili místo vpravo od špičky. Ještě než jsme přinesli a rozdělali člun, usadil se malý kousek vedle další soutěžící. Loď měl připravenou během chvilky a tak se dostal na vodu dřív než my. Jenže co se nestalo. Okamžitě se dostal do ostrého konfliktu s partou, která pobývala na špičce. Nemusel jsem dlouho domýšlet, jak bychom dopadli my, neboť jsme byli uprostřed mezi nimi! „Tak tady to nepůjde, já se tu do krve s nikým hádat nebudu,“ říkám Karlovi a začal jsem rovnou přenášet věci o 500m na opačnou stranu od Luba. Tam sice jedno menší místo bylo, ovšem při mapování dna jsme nenašli nic zajímavého. Pro jistotu jsme požádali kamarády, aby nám to tam do večera podrželi, kdybychom nic lepšího nenašli, ale oběma nám bylo jasné, že tady pravděpodobně neskončíme.
Naložili jsme člun na auto a začali objíždět přehradu. Chtěl jsem prozkoumat především oblast okolo přítoku a také tzv. štěrky, protože podle předpovědi se měl za pár dní stáčet vítr tímto směrem. Kousek před Liptovským Mikulášem jsem zahlédl odbočku, kterou jsme se dostali téměř až k vodě. Hned zkraje jsme tu narazili na kamarády z Čech, kteří zde pobývali už několik dní. Měli nachytané pěkné ryby, což byla určitě zajímavá informace. Horší bylo, že nikde v jejich okolí jsme nenašli místo, jaké bychom si představovali. Vlevo od nich byl vysychající přítok, vpravo do nich jiný soutěžící Pali s manželkou, a pak už jen Ondrášovské molo s chytajícími domorodci. Přesto nám to nedalo, sedli jsme do člunu a celou oblast zmapovali.
Pokud jsme tu někde poblíž chtěli zůstat, měli jsme několik možností, ovšem žádná z nich se nejevila jako terno. Z protilehlé špičky vytvořené nízkým stavem vody bychom byli odříznutí, podobnou nevýhodu mělo i místo vlevo od kluků směrem k přítoku. V úvahu přicházelo také místo vpravo od Paliho, tj. těsně před molem. Asi by nebyl problém se tam vmáčknout, ovšem připadalo mi to nefér, protože bychom tím Paliho, který tam byl dřív, dost omezili. Než jsme se rozkoukali, přijela česko-slovenská dvojice Petr s Marcusem, která bleskurychle obsadila místo směrem k přítoku. Tím se naše manévrování značně zúžilo. Proto jsme se nakonec rozhodli posunout se až za Ondrášovské molo, kde nebyl široko daleko nikdo.
Nebylo to co jsme si představovali, protože původní koryto tu bylo vzdáleno zhruba 500m od břehu, zatímco na místech vlevo od mola jej měli na 150ti metrech. I proto jsem stále váhal, jestli se tu usadit, nebo dál pokračovat v objížďce Mary. Dalekohledem jsem zkoumal protější „štěrky“, o nichž jsem taky uvažoval. Byl bych se sebral a jel to tam prozkoumat, ale zdály se mi dost plné. Tak, a teď babo raď! Baba poblíž nebyla proto jsem se zeptal Karla: „Tak co, chceš tu zůstat?“ Karel obvykle nebývá příliš rozhodný, ale tentokrát se poměrně jasně a stručně vyjádřil : „Jo, chci!“ No a tak jsme začali vybalovat.
Do začátku závodů zbýval ještě den, pozici jsme zatím neměli nahlášenou a já stále zvažoval, jestli jsme vybrali správně. Bylo mi jasné, že s kluky vlevo za molem nemáme šanci držet krok, protože i kdyby nám to šlo stejně jako jim, bude hrát dálka v náš neprospěch. Navíc před námi neustále jezdily motorové skútry, jachty, plachetnice, prostě byl tam ruch jak na Matějské pouti. Přes den jsem prakticky ani nemohl vyvézt prut, neboť by mi při zpáteční cestě někdo nabral vlasec na vrtuli. Měl jsem sto chutí sebrat se a vypadnout jinam, ale nakonec jsem se smířil s tím, že teď už těžko vybereme něco výrazně lepšího, a tak jsme nahlásili stávající pozici, kterou už nebylo možné měnit.
Tím však naše trable nekončily. Několik hodin před závodem jsem si všiml, jak nějací rybáři na člunu s benzínovým motorem přijeli k jedné naší H bojce a začali ji smotávat. Úplně ve mě hrklo. Skočil jsem do člunu a pádloval směrem k nim. Ruční pohon však nebyl tak rychlý, takže než jsem dorazil, byla bójka už kus stranou a rybáři padesát metrů od ní. Přijel jsem k nim a zeptal se jich, proč mi posunují bójku, ale oni se mi jen vysmáli, že na mou vůbec nesahali, že si tam dávají svoji. „No to snad ne?!!,“ začal jsem pěnit. Vpravo byl první bivak nejméně 500m od nás, my to máme natažené co nejvíc doleva podél mola a oni si to dají přímo přede mě! Teprve ze břehu jsem zjistil, že jejich bójka je dokonce mezi mojí levou a pravou, akorát 50m za nimi, kde začínalo koryto. Na stejné hraně jen o kousek dál měl bójku i Karel. Ten z toho byl tak na větvi, že zprvu chtěl hned jet domů. To se ještě umocnilo tím, když ho skoro každou čtvrthodinu rybáři chytající z mola přehodili a začali mu vytahovat vlasec. Opravdu to vypadalo, že se vše spiknulo proti nám.
Když jsem se z těch všech šoků uklidnil, začal jsem přemýšlet, jak budeme vnadit. Znovu jsem několikrát podrobně zmapoval hranu bývalého koryta. Pořád jsem jezdil sem a tam, až jsem objevil něco, co mě přimělo posunout Karlovu bójku o 50m stranou. Na první pohled to tam vypadalo úplně stejně, takže se Karel hrozně divil, proč to dělám, ale nějaký šestý smysl mi říkal, že kapři by mohli do koryta vjíždět a vyjíždět právě tudy. Hrana tu totiž byla nepatrně pozvolnější, jakoby se lámala nadvakrát, navíc bahenní nános tu byl částečně odlišný než opodál. Dohodli jsme se, že toto místo budeme silně krmit řepkou a samozřejmě i boiliem. K těmto účelům jsme s sebou měli kolem 30kg BigMiKsu. Původně jsem sice chtěl vsadit na osvědčené mixy Magická Oliheň či Královský losos, ale nakonec jsem se rozhodl vyzkoušet tuto připravovanou novinku, která se při testech jevila skvěle. Kromě toho jsme s sebou vezli po jednom až dvou kilech Patentky, Olihně a Ananasu, abychom měli i jiné alternativy.
Horší to bylo s mým lovištěm, které se nacházelo 50m před korytem. Na první pohled sice vypadalo zajímavěji, protože tu byly kamenné homole vystupující 1,5m nade dno, ovšem téměř permanentně tu kotvil nějaký vláčkař, který líčil na candáty. Vypadalo to, že jediná šance na záběr od ryby (záběry od vláčeného twisteru či mrtvé rybky přicházely celkem pravidelně) tu bude v noci. Proto jsem tu raději příliš nevnadil, pouze jsem okolo každého prutu rozhodil jen dvě, tři hrsti kuliček, ke každému jiný druh. Vzhledem k velké vzdálenosti jsme se rozhodli použít tzv. kamenné montáže, při nichž je olovo nahrazeno velkým kamenem. Ten při záseku vypadne z gumičky a ryba se pak snadněji zdolává. K tomu jsme použili 40 – 50cm dlouhé pletené návazce pevný háček č.4. Protože na většině našeho loviště byl nános, dali jsme vždy minimálně jeden prut na panáčka. Plovoucí boilie jsem naštěstí měl s sebou v dostatečném výběru. Ke sladkým příchutím jsem si vzal Ananas od CC Moore, k rybím Odyssey XXX od stejné firmy a Squid Octopus od Black Label Baits.
V sobotu v poledne začaly závody a nic nenasvědčovalo tomu, že by se naše situace měla v nejbližší době zlepšit. Před námi probíhaly závody plachetnic, sem tam projel skútr, zleva místní rybáři, co nám nejméně 2x do hodiny dělali záběr a zprava zase ti soutěžící, kteří tam s motorem okolo našich bójek co chvíli převáželi udice. Podle toho vypadaly i naše počáteční úlovky. Všude se to poměrně slušně rozjelo, jen my ani potah. Večer naštěstí ustal ruch a v devět hodin můj pravý hlásič jednou nesměle pípl! Hned jsem byl u prutu, rychle navinul co nejvíc vlasce a zasekl. Síla ryby byla ovšem taková, že to se mnou i na tu dálku málem praštilo o zem. „Karle jedem, to bude pořádnej macek!“ Skočili jsme do člunu a pádlovali k rybě. Ta však byla natolik rozjetá, že chvílemi Karel vůbec nestíhal veslovat. Připadal jsem si jak ve slavném filmu Stevena Spielberga Čelisti. Ryba nás táhne kam si zamane a my jak trubky jedem na volnou vodu za ní. Po nějaké době si to však rozmyslela a začala se plnou parou vracet zpět, takže jsem pro změnu nestíhal já namotávat. Bylo mi jasné, kam míří. Kamenné kopce, kde jsem měl bójky, byly jedinými překážkami široko daleko. Tam hledala a bohužel i našla záchranu. Ještě chvíli jsem cítil enormně silný tah, ale pak už to bylo nehybné. Byli jsme sice jen kousek od bójek, ovšem to už bylo pozdě. Šokový vlasec se zasekl do hromady kamení a i když se mi ho rukou poškozený podařilo vyrvat, ryba už tam nebyla. „Doprdele, když už mám konečně záběr a navíc od takovýho vorvaně, tak ho ztratím v těch zajebanejch šutrech“. „To by se z toho vážně jeden pos...!,“ nepřestával jsem chrlit všechna sprostá slova, která mě v tu chvíli napadla. Kapra jsem sice neviděl, takže dohadovat se o jeho velikosti bylo bezpředmětné, ale přeci jen jsem už pár velkých ryb vytáhl a takový tah kapři do 15kg prostě nemají. Utvrdil jsem se v tom hned po ránu, kdy jsem chytil dlouhého nízkého 11kg kapra, který sice bojoval jak samuraj, ale ty chybějící kila přeci jen byly znát. V té chvíli už jsem začínal mít lepší náladu, neboť bylo jasné, že neskončíme bez ryby. S tím přáním jsem na Maru přijel a tak jsem si mohl oddychnout. Michal Homolka s Láďou Volákem, kteří chytali vlevo od mola, v té době už měli nachytáno kolem šedesáti kilo, ale to jsem v té chvíli neřešil. Navíc jsem jim to přál, protože to jsou skvělí kluci, kteří vše berou naprosto v pohodě.

Noc z neděle na pondělí nic nového nepřinesla. Karel přišel podobně jako já o velkého kapra, pak ještě dostal jednoho menšího, jinak to ale s námi nevypadalo moc nadějně. Říkám mu: „No, na bednu to nebude, do desítky těžko, ale dvě ryby už máme, je tu krásně, tak co bychom si naříkali“. Karel to ale asi cítil jinak. Vždycky byl víc namotivovaný, vždy to víc prožíval. Vlezl do vody a zvolal: „Maro, Maro, vyslyš nás a vydej nám část bohatství svého!“ Napil se slivovice a trochu jí i se slinami daroval vodě. „Ty vole, tam mělo být člověka poctivého, takhle to zaklínadlo nebude fungovat,“ se smíchem jsem opravoval kamaráda.
Jenže, světe div se, fungovalo... Za chvíli bum a „jedenáctka“, no a netrvalo o moc déle a Karel měl na prutu metrovýho kapra odhadem kolem sedmnácti kilo. Zdolávání však bylo pouze pro silné povahy. Karel totiž kapry nezdolává, on je pase! Ano, slyšíte dobře. Jeho styl totiž spočívá v mírumilovném namotávání vlasce, který de facto není ani napnutý. Prut se přitom vůbec neohýbá, kdyby neměl očka, zřejmě by ho nepotřeboval vůbec. Jakmile má ryba sebemenší tendenci někam jet, Karel totálně odbrzdí naviják a nechá ji volně ujíždět. Upřímně řečeno, nebyl jsem s ním dlouho na rybách, a tak jsem na tuto jeho specialitu zapomněl. Teď když jsem viděl, jak tam má metrovýho kapra, totálně odbržděný naviják, povolený vlasec a rybu si nechává dělat co se jí zlíbí, myslel jsem, že ho hodím do vody a kapra vytáhnu sám. „Nepovoluj mu furt a přitáhni ho k podběráku, než ti spadne,“ začal jsem ztrácet nervy. Ovšem to neznáte Karla. S bohorovým klidem dalších dvacet minut pokračoval tím svým způsobem, zatímco o mě se každou minutu pokoušel infarkt. Nakonec možná ten infarkt dostal kapr, nebo už se na to taky nemohl koukat, protože úplně sám vjel do podběráku, aniž by ho Karel přitáhl. Karlův smrtelný výraz se rázem změnil na vítězný. Nevěděl jsem, jestli ho mám pochválit, nebo ho raději zabít. „Tak tohle už mi kámo nedělej, nebo si příště jeď pro rybu sám,“ říkám mu. „Ale jinak, seš dobrej!!!“ a plácli jsme si rukama jako že jóó...
V té chvíli jsem vůbec netušil, že za dvacet minut se situace bude opakovat. Opět oba na lodi, opět já u vesel a opět Karel pase kapra. Ještě jsem sice trochu chytal nervy, ale pak jsem si řekl, že když mu to vyšlo předtím, třeba mu to vyjde i teď. Kapr sice nebyl tak velký, přesto celé divadlo bylo téměř stejně dlouhé. „Karle, jestli na nás někdo kouká dalekohledem, a to si piš že kouká, tak si musí myslet, že tam máš nejmíň třicetikilový hovado“. Karel se jen blaženě usmíval, jak když mu někdo vrátí ztracený hračky. Dát mu nad hlavu svatozář, tak může z fleku hrát v Hollywoodu panbíčka.
Na břehu už nás čekali rozhodčí a po chvíli i Slavo s Petrem s kamerami. Karel si užíval svoji chvíli slávy s takovým gustem, že pruty vyvezl nejdříve za tři hodiny. Zprvu jsem se ho snažil přesvědčit, ať s tím sjede co nejrychleji, dokud tam jsou ryby, ale pak jsem si řekl, že tu jsme především kvůli zážitkům, a tak jsem ho nechal, ať si to může dosytosti vychutnat. Za chvíli jsem měl navíc oba pruty venku i já a na nich dva krásný lysce kolem 15kg. Měli nacpaný břicha a doslova z nich stříkal BigMiKs. Tak takhle bych si to nechal líbit! Čert vem výsledek, takováhle chytačka, to se jen tak nevidí. Maro, Maro, děkujeme ti, že si nás tak vyslyšela...!
Když jsem to do telefonu vyprávěl svým synům, konečně se mi přestali posmívat, že jsme tam jen na ozdobu. Navíc nám poslali informaci, že Karlův 16,5kg šupi je zatím největší ulovenou rybou a že se dostal na titulní stranu webu RRR. „Karle, z tebe jednou něco bude,“ říkám mu s úsměvem na tváři. „Všechny Superstar jsou nic, naše hvězda je Karel z Luštěnic,“ nepřestával jsem ho popichovat. „Hele, měl bys tý celý vaší vesnici zaplatit přípojku na internet, aby se na tebe mohli koukat.“ „A nebo na náměstí uspořádej veřejný promítání s točeným pivem zdarma...“ Jenže on snad ani nevnímal, že si z něj dělám srandu a s vážnou tváří psal jednu esemesku za druhou. „Zloději!“ byla první věta, která z něj po několika hodinách vylezla, když se mu na telefonu objevilo, že má opět vyčerpaný kredit. „Jo, nediv se hochu, když ty posíláš zprávy kromě rodiny, všech příbuznejch a kamarádů snad i těm vašim králíkům,“ říkám mu. Jenže Karel mně jako obvykle zcela odzbrojil. „Jo, vidíš, zapomněl jsem jim napsat, ať pořádně krměj králíky. No a teď nemám kredit a voni je určitě nenakrměj.“
Na to, že jsme ten den měli pruty ve vodě jen pár hodin, bylo osm ulovených kaprů, z nichž nejmenší měl devět, dva kolem patnácti a jeden přes šestnáct takřka neuvěřitelný počinek. Mnul jsem si ruce, jak jsem Karlovi ještě před závody posunul tu bójku, protože rybáři vpravo od nás byli prakticky bez ryby, a to udice vyváželi poblíž místa, kde jí měl původně. Připadali jsme si jako v pohádce. Navíc to vypadalo, že by mohla pokračovat i nadále. Neustále sílil vítr naším směrem, který nám sem od hráze hnal další a další kapry.
S velkým očekáváním jsme vzhlíželi k k nadcházející noci. Ta začala stejně jako ta první. V devět hodin jedním pípnutím mého prutu, na kterém jsem měl svůj oblíbený Ultra Red&Fish s Ananasem N-BA. A opět to byla ryba jako kráva! Karel byl někde opodál, a tak jsem skočil do člunu sám a jel zdolávat. Poměrně brzy jsem se dostal ke kaprovi a stejně brzy mi bylo jasné, že tam mám obrovskou rybu, znatelně větší než ty „patnáctky“. Nehnula se ode dna, táhla pořád stejným směrem, pomalu, ale nekompromisně. Kolik jen může mít? Osmnáct, dvacet, ještě mnohem víc? „To bude Karel zklamanej,“ napadlo mě, že mu s největší pravděpodobností odeberu trofej za největší rybu. Jenže, vše mělo dopadnout jinak. Když už jsem začínal mít pocit, že souboj začíná probíhat podle mých not, šokový návazec z 0,60mm vlasce udělal říz a bylo vymalováno. Zase ty prokletý šutry! Koukal jsem na to tak nevěřícně, jako když v ruce držíte poklad a během mžiku je z něj hromádka popela. Ani jsem se nezmohl na žádné nadávky. Prostě jsem tomu nechtěl věřit, že je to pravda.
O to víc se mi to rozleželo na břehu. Snažil jsem se utěšovat tím, že jsme dnes toho štěstí měli až až, a že tohle prostě byla jen malá daň za ty úspěchy, ale stejně se mi v hlavě pořád dokola opakoval ten prohraný souboj a já stále marně přemýšlel, jestli a kde jsem udělal nějakou chybu. Každopádně, ta ztracená ryba jako by odčarovala naše kouzlo. Do rána už nic a ani přes den, kdy jsme nastartovaní u prutů očekávali další spanilou jízdu, se nich převratného nestalo. V tu dobu jsme poprvé začali vnímat, že jsme na závodech, a sem tam se vyptávali na pořadí. Zjistili jsme, že jsme průběžně druzí, dokonce jsme předehnali i kluky vlevo za molem, ale bylo nám jasné, že pokud se znovu nerozjedeme, poputujeme zpátky dolů. Zbývaly tři dny do konce, a tak byl nejvyšší čas s tím něco udělat.
Vítr foukal stále příznivým směrem, proto se dalo předpokládat, že kapři budou někde nablízku. Jen je nějak dostat do loviště. Obvykle když to nebere, tak spíš snižuji než zvyšuji krmné dávky, ale tentokrát jsem byl přesvědčený, že kapři znovu přijdou a budou žrát. „Karle, risknem to a vsadíme všechno na tvoji bójku,“ navrhuji další postup. „Dáme tam veškerý krmení a roztáhneme ho do co největší šíře, abychom tam zdrželi kapry.“ Karel přitakal, jako že jo, naložil řepku a boilie do lodi a jel na věc. Všechny pruty jsme pak převezli před Karlovu bójku, jen jeden jsem si nechal u těch mých kamenů, kdyby zas odtud v devět přišel nějaký obr. Vše nasvědčovalo tomu, že tam v tuto dobu projíždí menší skupinka místních stařešinů. V obou předchozích případech šlo o ojedinělý záběr od veliké ryby, v době, kdy na ostatních místech bylo mrtvo. Protože se však do deseti nic nedělo, i čtvrtý prut putoval do krmeného místa.
Nevím, jestli to bylo jen zvýšeným přísunem návnady, ale každopádně se nám během noci kapři znovu rozjeli. A jelikož foukal silný vítr, začínali jsme toho mít plný kecky. Každá ryba nás totiž stála 2km!! veslování. Nejdřív 500m vyvézt udici, 500m zpátky, po záběru stejnou dálku pro rybu a zase zpět. „Tohle nemůžeme dlouho vydržet,“ říkám parťákovi. „Elektromotor je nám v těch vlnách na hovno a benzíňák nemáme.“ Navíc už se na nás začínala projevovat únava a nedostatek spánku. Byli jsme však rozhodnuti se s tím poprat. Teď už jsme nebyli jen rybáři, kteří si sem přijeli zachytat, teď už jsme byli závodníci se vším všudy, připraveni bojovat o každou rybu.
Několik záběrů jsme měli i přes den. Při jednom, když Karel zrovna vykonával potřebu, jsem musel vyrazit pro kapra sám, navíc s jeho prutem. Když jsme se předtím bavili o jeho způsobu zdolávání, říkal mi, že to je dáno jeho málo ohebnými pruty, že on si s nimi nemůže dovolit to co já s mými. Teď jsem měl možnost vyzkoušet, jestli mě nelakuje. Dotáhl jsem brzdu na krev a ukaž kapře, co umíš. A kapr uměl! Jak by ne, když měl přes patnáct kilo. Táhl jako o závod, ale já mu nedal ani metr. Klečel jsem ve člunu, prut ohnutý jak luk až po spodní očko a řval jsem jako blázen: „Já mu dám, že se neohejbaj, já mu dám, že je to v prutech, já mu dám, že bude pást kapry!“ Kdyby mě někdo zblízka pozoroval, musel by si myslet, že jsem našrot, ale několik set metrů od břehu v bouřících vlnách si můžete řvát co chcete a tvářit se klidně jako Mr.Bean, když mu voda postříká celý poklopec. Měl jsem hroznou a možná trochu škodolibou radost, jak jsem naučil Karlovy pruty ohýbat se. Už sto metrů od břehu jsem na něj křičel: „Tak co, koukal ses?“ „Žádný nový pruty, nesmíš bejt tak posranej!“ Karel se jen usmíval a pak mi říká : „Tak takhle jsem v životě ještě nikdy netrnul, už jsem se s nima několikrát rozloučil“.
A během chvíle trnul znovu. To jsem totiž měl záběr tentokrát na můj prut, takže jsme vyrazili ve dvou a Karel mi asistoval při zdolávání. Jestliže Karel kapry pase, já jsem zvyklý je naopak zdolávat plnou silou, na samé hranici možností mého náčiní. Prut ohnutý do maximální křivky a brzda seřízená tak, že jen málokdy ji uslyšíte se pootočit. No a teď byl Karel ve stejné pozici jako já, když jsem nesouhlasil s jeho způsobem zdolávání. „Míšo, neblázni, vyhákne se, utrhne ti to, povol mu, já se na to nemůžu koukat,“ bědoval. Neutrhl, nezlámal, nevyhákl, ale za to měl bez pár deka 15kg. A hlavně, byl nádherný. Když Kapří Bůh rozdával krásu, liptovští kapři tam byli zřejmě dvakrát. Tak krásné ryby jsem nikde neviděl, a to mám projeto dost evropských vod. Na chvíli jsme opět přestali být závodníky a kochali se nádhernými kapry. Měl jsem všechny trička úplně mokrý, jak jsem při focení lezl do vody, byl jsem zmrzlej na kost, ale tenhle zážitek stál za to.
Blížila se předposlední noc a nám čím dál tím viditelněji docházely síly. Kapři začali brát už večer, a tak jsme k ránu byli natolik hotoví, že jsme pro ně přestali jezdit na vodu a pokoušeli se je zdolat ze břehu. Kupodivu to šlo a bylo až neuvěřitelné, že při té dálce a občasných překážkách o téměř žádné nepřicházíme. Díky tomu jsme při každém záběru ušetřili 1000 metrů pádlování, ale i tak už jsme byli se silami úplně na dně. Když jsem po několikáté za sebou zavážel udici, a to tak, jak jsem byl zvyklý, tedy plným tempem, projela mi z ničeho nic srdcem šílená bolest. Jakoby se kouslo a přestalo fungovat. Rozhlídl jsem se okolo sebe a snažil se nezmatkovat. „Hlavně nespadnout do vody, když tak se svalit do člunu,“ říkám si pro sebe. Když už jsem se začal sesouvat na podlážku, bolest trochu ustoupila. Oklepal jsem se, znovu se chopil vesel a snažil se s nimi něco dělat, ale byl jsem tak mimo, že mi to umožnilo jen s nimi lehce čeřit hladinu. Pomalinku jsem se snažil rozjet a přitom uvažoval, jestli se vrátit zpět, nebo se pokusit dovézt udici k bójce. „Bojuj, sračko,“ snažil jsem se vyhecovat, ale bylo mi jasné, že pohybuji na hraně veškerého rizika a že by to nemuselo dobře dopadnout. Přesto jsem se rozhodl, že to stůj co stůj zkusím vyvést. S vypětím sil jsem dojel na místo, pustil montáž do vody a pomalu se vracel zpět. Karel mezitím tahal dalšího kapra, ale já se jen svalil na lehátko a modlil se, aby mi už žádný do rána nezabral. Kupodivu se tak stalo.
Spal jsem asi dvě, tři hodiny, pak mě vzbudilo nesnesitelné vedro. Vylezl jsem ven z bivaku a motal se jak polární medvěd, když ho vysadíte na v Saint Tropéz. „Karle, jak si na tom?“ Zjišťuji stav svého parťáka. Z jeho bivaku se však ozývalo jen pochrapování a mlaskání, takže zjevně dobře. Možná zrovna ve snu zdolával dalšího liptovského obra. Snažil jsem si přes den odpočinout, protože mi bylo jasné, že poslední noc bude kritická. Ale byl jsme rozhodnutý to ustát, i kdyby měl čert na koze jezdit. Upřímně se přiznám, že nebýt na závodech, tak jsem to v devět večer vytáhl, dám si pivo a v klidu se vyspím, abych nabral síly. Na to teď však nebyl čas. Z průběžných výsledků nám bylo jasné, že první už nebudeme, ale vzhledem k tomu, jak jsme si během těch několika dní hrábli na dno, už jsme nechtěli spadnout z bedny.
Před poslední nocí jsme opět malinko upravili taktiku. Ubrali jsme množství návnady, zejména boilie, abychom vyprovokovali rozežrané kapry k více záběrům. A šli do boje! Mara nás vyslyšela i poslední noc. Devět ryb, jejichž váhový součet se přehoupl přes sto kilo, bylo víc, než jsme si mohli přát. Už jsme prakticky zdolávali pouze ze břehu, přitom jsme přišli pouze o jednoho velkého kapra. Karel opět předváděl svoje teatrální kousky. I při devítikilovém kaprovi to vypadalo, jako by zapřáhl splašenou ruskou ponorku prchající před americkou. To už jsem si ale v klidu vychutnával, protože jsem věřil, že jsme to zvládli.
Během dopoledne jsme se snažili trochu odpočinout, ale byli jsme tak zesláblí, že než se nám podařilo sbalit, byly čtyři odpoledne, takže kvůli nám museli dvakrát odkládat vyhlášení vítězů. Teprve tam jsme se dozvěděli, že jsme skončili s téměř 315kg na skvělém druhém místě. Navíc s neuvěřitelným váhovým průměrem přes 10kg!!!, čehož jsem si vážil ještě víc. Když jsem si v rychlosti vybavil celý průběh závodů, jak jsme přijeli na poslední chvíli, jak jsme si vybrali de facto nouzové místo, jak jsme první dva dny kvůli skútrům a plachetnicím prakticky nemohli chytat, bylo mi jasné, že lepší to být nemohlo. Navíc ty nádherné vzpomínky, které nám na Liptovskou Maru zůstaly. Okouzlující prostředí, velcí překrásní kapři a až na drobnosti pohoda a klídek prostě byly mnohem víc než všechna umístění a ceny. Právě tyto zážitky navždy zůstanou zapsány zlatým písmem v našich pamětích.
prevzato z www.mikbaits.cz
Žádné komentáře